PoÄÃtaÄ je nÄ›co, co už má doma úplnÄ› každý ÄlovÄ›k. VzpomÃnám si na sebe, když jsem jeÅ¡tÄ› já jako náctiletá vůbec nemÄ›la poÄÃtaÄ. Řeknu vám, že mi to ale nevadilo. Tohle, že mi to nevadilo, že jsem Å™ekla svým dÄ›tem, tak úplnÄ› na mÄ› koukaly, vypadaly jako netopýři, protože oni si myslÃ, že za mého mládà poÄÃtaÄ mÄ›l také úplnÄ› každý. Prý já jsem byla jediná, koho to nebavilo. To nemůžou vÄ›dÄ›t, proÄ to Å™ÃkajÃ? Když jsem potom dÄ›tem Å™ekla, že za mého mládà poÄÃtaÄe nebyly a že jsem poÄÃtaÄ mÄ›la asi jako až dvacetiletá holka, tak byly jeÅ¡tÄ› z toho vyjevenà jako vÃr. MyslÃm si, že dÄ›ti ani nevÃ, jaké jsme mÄ›li my dÄ›tstvÃ.
NaÅ¡e dÄ›tstvÃ, když jsme vyrůstali v devadesátých letech. Ale Å™eknu vám na jednu stranu, že to vyrůstánà v tÄ›ch devadesátkách bylo opravdu perfektnÃ. MÃsto poÄÃtaÄe jsme si hráli tÅ™eba Å¡achy nebo kostky nebo dámu a dalÅ¡Ã deskové hry, ale nejvÃce jsme si hráli venku. My jako dÄ›ti devadesátek jsme si hrály stále jenom venku a vůbec jsme nesedÄ›ly doma. Také si vzpomÃnám, jak moje maminka mÄ› stále musela volat domů. Jakmile jsem pÅ™iÅ¡la ze Å¡koly, tak jsem utÃkala ven za holkami a jakmile se zeÅ¡eÅ™ilo, museli jsme vÅ¡ichni domů, ale kolikrát se nám ani domů nechtÄ›lo, takže nás rodiÄe vždycky z ulice anebo z louky nÄ›kde nahánÄ›li, abychom Å¡li domů na veÄeÅ™i a potom spát.
Prý abychom byli vyspané, abychom ráno potom vstávali vÅ¡ichni do Å¡kolky nebo do Å¡koly anebo také do práce. To v dneÅ¡nà je to úplnÄ› naopak. DneÅ¡nà doba je úplnÄ› jiná. V dneÅ¡nà dobÄ› právÄ› musà rodiÄe spÃÅ¡e své dÄ›ti tahat ven, protože vÅ¡echny dÄ›ti sedà u poÄÃtaÄů nebo u mobilnÃch telefonů anebo u dalÅ¡Ã vyspÄ›lé techniky a elektrotechniky. SamozÅ™ejmÄ›, že chápu, že je jednadvacáté stoletà a že tohle už je modernà doba, ale také se to nesmà pÅ™ehánÄ›t. Můj syn má povolené být na mobilu anebo na poÄÃtaÄi pÄ›t dnà v týdnu, zbylé dva dny aÅ¥ si vybere jakékoliv dny chce, tak to musà se vÄ›novat nÄ›jakému sportu a nebo nÄ›Äemu jinému.Â